Zahulíme Uvidíme, aneb Co se stane, když dáte AI jednu větu a jdete spát

Bylo to večerní sezení s kámošem. 

Ten druh, kde se dlouho neřeší nic konkrétního — pije se, mluví se, a pak někdo hodí na stůl větu, která by za jiných okolností zapadla do zapomnění. Tenhle kamarád vlastní doménu zahulime-uvidime.cz už několik let. Bez obsahu. Jen tak, protože se mu ta doména líbila. A měl narozeniny.

Já jsem se rozhodl, že mu udělám radost.

Zadal jsem do chatu přibližně toto: je tu doména, odkazuje na film Harold a Kumar, chci aby to bylo něco neskutečného, překvap mě. Žádný brief. Žádná barvičková paleta. Žádné „tohle chci a tohle ne". Jednu větu a prázdné místo.

https://zahulime-uvidime.romankunert.com/

Co vzniklo, mě upřímně překvapilo.

AI si vybrala vizuální koncept, který jsem já nenavrhl — říká mu „Ministerstvo Ztracených Cest". Fiktivní úřední instituce, která vede záznamy o ztraceném cestovatelství za burgerem. Volila písma sama: tučný slab serif pro titulky, knižní kurzíva pro doprovodné texty, úzký monospace pro UI detaily. Navrhla barevnou paletu — spálenou oranžovou, krémovou, avokádovou zeleň na hlubokém tmavém pozadí. Přidala VHS filmové zrno, scanlines jako ze starého televizoru, falešný ticker s živými daty o výskytu geparda a ceně burgeru.

Pak přišly věci, které jsem nečekal.

Falešný úřední razítko v rohu hrdiny — „ROČNÍK 2004 · REG. Č. 420/NPH". Navigace s položkami jako „Kde je Neil Patrick Harris?" a „Napiš nám (ale nevyrušuj)". Menu s Burgerem Absolutní Touhy za nekonečno korun a Polévkou překvapení, jejíž kuchař nedorazil. Kontaktní formulář, který se ptá „Kolik prstů teď vidíš?" se čtyřmi možnostmi, přičemž čtvrtá je „Kde je burger?". Šest karet s oficiálními záznamy o spatření Neila Patricka Harrise — s fotografickými důkazy kategorie „IMG NOT FOUND" a razítkem NEOVĚŘENO.

A pak easter eggy, na které jsem se neptal.

Konami kód — šipky nahoru, dolů, doleva, doprava, B, A — aktivuje tzv. ZAHULENÝ mód. Barvy se deformují, video na pozadí se začne vlnit, z kurzoru stoupá kouřová stopa a v pravém rohu naskakuje counter „Hulíme už X sekund". Stisknout ESC zastaví vše a vrátí realitu. Sedmkrát kliknout na burger emoji v patičce spustí minihru, ve které padají hamburgery a vy je chytáte klikáním. Při přepnutí na jinou záložku se název stránky v prohlížeči začne měnit na zprávy typu „Vrať se 🍔" a „Burger tě hledá". Obchodní podmínky v patičce obsahují paragraf o tom, že návštěvník se zavazuje, že pokud najde gepardí stopy v pokoji, nebude panikařit — protože gepard tam byl jen na návštěvu. Do konzole prohlížeče (F12) napíše AI uvítací zprávu „Ahoj, hackere."

Celý web vznikl za jedno odpoledne. 

Jeden soubor, jeden prompt.

Já jsem netlačil na konkrétní výsledek. Nedával jsem corrective feedback ve stylu „tohle přepiš, tohle zmenši, tady dej jinou barvu". Jen jsem řekl: tady je doména, tady je film, tady je příležitost. Teď předveď, co umíš.

A to je vlastně celá pointa.

Většina lidí používá AI jako pokročilý autocomplete. Zadá co chce, dostane přibližně to, co čekal, a je spokojená. Já jsem zvědavý na to druhé — co se stane, když necháte AI prostor na vlastní rozhodnutí. Na vlastní estetiku. Na vlastní vtip.

Nepřeceňuji to. AI neví, že to dělá. Nevnímá, že se to povedlo. Nechystá se na vernisáž. Ale výsledek — ten existuje. A existuje proto, že jsem nezasáhl.

Jako webař a brand builder pracuji s AI dlouhodobě a intenzivně. Vím, jak s ní pracovat direktivně. Tenhle experiment byl záměrně opačný. Byl to test toho, jestli AI dokáže být kreativní, když jí dáte ne zadání, ale jen záminku.

Odpověď je: dokáže.

Kamarád dostal k narozeninám web, který ukazuje svým přátelům. Ti říkají: „Cos to zase vykouřil?" A on odpovídá: „Já nic. Nechal jsem to na AI."

To je myslím nejlepší recenze.

Roman Kunert, 2026 Majitel webové a brandové agentury, Akademie AI, MC mediální sítě.